KARLOVY VARY

Grandhotel Pupp

Ples přímo maškarní

„Čím jsem starší, tím méně si všímám, co lidé říkají, myslí si a v co doufají. Všímám si toho, co dělají, jak žijí a o co usilují.“

Čím déle musíš na něco čekat,
tím více si budeš vážit chvíle,
kdy to přijde.

Nic nemůže zastavit myšlenku, pro niž nastal čas.

.

NEZAČÍNEJ DEN PITÍM OCTA

„Strom neodepře svůj stín ani tomu, kdo ho přichází porazit.“

.

LÁSKA BABIČKOVSKÁ

KRÁSNÉ SETKÁVÁNÍ

NAVŠTIVTE NÁS V RODINNÉM PENZIÓNU

Nemusíte být skvělí,
abyste začali,ale musíte začít,abyste byli skvělí.

Mějte ve svém srdci lásku.

Zapomínáme, jak moc jsme závislí na přírodě, na každém stéblu trávy.

 

 

NÁVŠTĚVNOST
.
.
.
.
Někdy kráčíme tmou, abychom byli schopni vidět ...

Na obr??zku m???¾e b?½t: 2 lid?©, smÄ?j?­c?­ se lid?©, uvnit??
.
POŘÁDÁNÍ VLASTNÍCH KURZŮ
JE PRO MĚ POTĚŠENÍM
.
.
Vše, co si dokážete představit je skutečné
.
.
Nic se na tomto světě neděje náhodou

.
Jediným bodem, od něhož musíme uniknout,
je uvěznění naší mysli.
.
.
Nikdy není příliš pozdě na to, abyste mohli být!

.
Když nejsou slyšet
bubny,patrně
nikdo nebubnuje
.
.
NETLAČTE ŘEKU
.
-
„Sedmkrát dolů, osmkrát nahoru.“
-

.

NEVZDÁVEJTE SE SVÉ VLASTNÍ SÍLY

„Ze země ke hvězdám nevede vyšlapaná cesta.“

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá když ji zapomeneš.“

.
„Přítel není ten, kdo tě polituje, přítel je ten, kdo ti pomůže.“

Pojď, zavřem okno, shrnem záclony a budem si vyprávět, co ty a já.

Přemýšleli jste někdy, co od vás chce život, namísto toho, co vy chcete od života?

Jsme v každém okamžiku, činu, myšlence, tvoru i výtvoru.

 


ČLÁNKY A FOTKY » ČLÁNKY » NÁRUČ MUŽŮ

.

Dostala zajímavý dotaz od jedné mladé ženy:


„Zjistila jsem, že se často vrhám do náruče nesprávných mužů – z touhy po doteku, z hladu po přijetí, po pochvale, po bezpečí, po pocitu lásky. Vím, že to pochází z určitého nedostatku z dětství, ale co s tím? Jak si mám dosytit malou hladovou holčičku?“

Je to možná šokující, ale dětské nenaplněné potřeby
nás ovlivňují celý život.

Malé dítě vždy přirozeně touží po lásce. Možná ani netouží, ono z ní prostě žije. Hledá si v rodině pozici a kde jí dostane nejvíc, přizpůsobí se, anebo… se izoluje, obrní, aby ho bolestně nezasahovalo nepochopení rodiče, nepřijetí nebo odsouzení jeho projevu.
Neznamená to, že nás naši rodiče nemilovali… jen často lásku neuměli projevit tak, jak jsme potřebovali… každé dítě je jiné… a ne každému jeho rodič plně rozumí. Někdy se narodí do rodiny dítě, které je jako mimozemšťan. Vnímá úplně jinak než jeho matka, otec. Pokud se rodiče vědomě nesnaží děcku porozumět, protože, a to je třeba připomenout, ani oni se to nikde neučili… a ještě, když je to první dítě, tak se na něm rodiče vlastně učí být rodičem… pak většinou v dítěti vznikne hladový démon a zároveň brnění proti emocionální bolesti.
Překonejte potřebu vyhovět

Pokud začnete vědomě vnímat svůj život, začnete třeba přemýšlet nad tím: Proč?
Proč se mi opakují stejná schémata vztahů?
Proč si takto ubližuji?
Proč lezu do něčeho, co mi nedělá dobře?
A třeba vnímáte souvislost s dětstvím… možná tomu nechcete věřit, že by vás mohlo tak ovlivnit, ale uvědomte si, že jako dítě jste byli čistí a bezbranní a v rodinném prostředí jste žili několik desítek let. Pokud jste byli tak, jak jste se projevovali, odmítáni, kritizováni, odsuzováni, silně nepochopeni, přetvářeni… skutečně si myslíte, že to na vás nemělo vliv?

Takže co tedy teď s tím?

Především – za nic si nenadávejte. Nikdy. Že jste popáté vlezly do podobného vztahu? No a co. Tehdy jste nevěděly souvislosti, že jen opakujete starý vzorec… ale teď už to víte.
Když uvidíte, jak často jste reagovaly na to, že vás muž chtěl, chválil, pomiloval, nebo jste mu vyhověly jen proto, abyste nebyly samy, aby se vás někdo dotknul, není to vůbec příjemné zjištění. Když zjistíte, že jste naučené hlavně vyhovět muži a ignorovat sebe – je to velmi příznivé odhalení. Netrestejte se za něj. Nemá smysl se vinit.
Své potřeby a touhy si je dobré nejdřív vůbec připustit
Pomohou vám otázky: Co vlastně chci? Po čem toužím? Co JÁ skutečně chci?

Pravidelně se zastavovat a v tichu a klidu počkat na odpověď.
Na SVOU odpověď.

Protože nesmíme opomenout jeden důležitý fakt. Pokud jste vyrostly s nedostatkem, s přesvědčením, že když se projevujete po svém, tak je to špatně, a naučily jste se žít, najít si pozici, kde jste byly aspoň pro něco milovány… tak máte silně vyvinutou schopnost vnímat, co si ten druhý přeje a za co dostanete přízeň, pochvalu, nebo jak ho uděláte šťastným – a také bohužel naučenou reakci, téměř automaticky tomu vyhovět.
Přesně víte, co chce slyšet, za co vás bude milovat, přijímat
Překonejte potřebu vyhovět

Je třeba začít rozeznávat, kdy reagujete pro někoho (aby měl radost), pro něco – výsledek (aby byl klid, aby mě nepřestal milovat, aby se nerozzlobil…) a kdy skutečně za sebe.
Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné… – se zpívá v jedné písni… ale NENÍ. Není to nezbytné! Nemusí být pohoda za cenu vás. Ta cena je příliš vysoká a hlavně dlouhodobě nefunkční. Je třeba z těchto naučených schémat vystoupit…
Je to vlastně k mužům velmi nefér, neboť pak absolutně netuší, s kým vlastně žijí. Kdo je ta žena? Ví ona, má jasno v tom, co chce?

Takže znova – co s tím?
Přiznat si to.
Pak, kdykoliv se přistihnu, jak jsem vyhověla, aniž bych si uvědomila, jak to mám já, být na sebe hodná, nenadávat si.
Prostě si jděte (vizualizace) k malé holčičce, kterou vnímáte uvnitř sebe a jakkoliv navažte kontakt. Řekněte jí (nejlépe nahlas a vezměte si třeba polštář do ruky nebo pannu), řekněte jí vše, co byste jako malá byla potřebovala slyšet. Ten, kdo ji může dosytit, jste jen vy. Nikdo jiný. Udělejte to fyzicky…
Je to jako hra, ale je více léčivé, když vizualizaci zhmotníte, tím ji posunete dál.
Protože my máme ta stará schémata uložená v buňkách, v těle. Jsme jimi prosáklé. Po léčení si můžete třeba zatancovat… Je vždy super to z těla uvolnit, vydýchat, vykřičet, vytancovat.
Co dalšího? Zastavovat se a ptát se. Dát si čas. Nespěchat na sebe. Nenechat se do něčeho natlačit. Brát si čas na rozmyšlenou. Chci to skutečně také? Nebo to jen chci nějak jinak? Jak bych to chtěla já?
A pak prostě jít a žít!

Jestli vás to někdy dožene, tak dožene. Hodně věcí se naučíme jen žitím. Teorie jsou málo. Důležité je o této své slabosti vědět… a učit se s ní žít.
A znamená to i to, že tehdy, když vy chcete – tak z celého srdce ráda uděláte něco pro druhého. Jen tak pro něj, že mu to udělá radost. Vždyť vztah chce péči, chce opečovávat, je krásné si navzájem poskytovat radosti.
Ale už to budete umět rozlišit.
Chce to pouze laskavou bdělou pozornost.